Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rybářská pohádka

31. 1. 2019

Bylo, nebylo, tak nějak bychom asi měli s pohádkou začínat. Nyní je leden, venku zima, ale věřte, nevěřte pro pobavení rybáře, býval donedávna leden jedním z nejhezčích a na množství úlovků i nejbohatších měsíců v roce. Stačilo, aby řeka nebyla pevně sevřena ledovým příkrovem, aby nám trochu vysvitlo sluníčko a v ten moment byly pomalé proudy řek doslova rybářským rájem. Nebylo potřeba k rybářskému štěstí mnoho. Stačilo vzít lehčí delší prut, naviják s tenčím silonem, drobnější splávek a za nástrahu postačil i včerejší rohlík, což byla bezpracná nástraha, nebo napařená veka a dalo se vyrazit. Naše řeky a říčky donedávna nabízely několik rybích druhů, kterým v tomto čase vůbec nechyběla chuť podívat se na naši nástrahu jako na zajímavé sousto. Plotice, cejn, cejnek malý, hrouzek, podoustev, proudník, tloušť, ostroretka nebo jesen, to byly ryby, kterých šlo ulovit bezpočet. Při takové lednové procházce se rybář nejen hezky provětral, ale též si dobře procvičil i cit pro záběr a zásek a na tenkém vlasci byla i ta malá ryba prostě soupeřem. Toto vše platilo ještě do nedávna, bohužel každým následujícím rokem se vše stává čím dál tím větší pohádkou. V zimě mívám nejvíce času, abych se věnoval rybolovu a to na mnoha revírech. Člověk se vrací k vodě s nadějí, že tam prožije alespoň to, co tam zažil, když byl v dané lokalitě naposledy, nebo třeba i něco více. Bohužel však z rybářského hlediska nalézá čím dál tím více jen zdevastovaných toků. Osobně už to chápu tak, že máme velmi narušený prakticky celý potravní řetězec. Veškeré malé donedávna ryb plné říčky přišly o druhovou různorodost a tragédie se pomalu přesunuje i na velké toky. Již jsme si tak nějak zvykli, že pstruhové říčky jsou prakticky bez života a pokud revír nenavštívíme ihned, jak tam rybářská organizace vysadí nějakou tu odkrmenou rybu, nenajdeme tam prakticky nic. Pod kameny sice najdeme spoustu potravy pro ryby, ale z rybí říše potkáme nejvýše nějakou ojedinělou rybu do dvou let stáří a to ještě nejspíš v místech kde je nějaká bytová zástavba. Ve volné přírodě nenalezneme prakticky nic. Většina malých říček není v současnosti mimo obce životaschopná. Pokud postupujeme po toku níže, obraz nebude o mnoho lepší. Pokud nás tady, kde řeka mění charakter a revír se mění na mimopstruhový, nějaký život přivítá, bude tu na sto procent nejspíš jen monokultura tlouště. Spíš bych řekl takových tlouštích miminek. A zase budeme odkázáni na to, co nám tam rybářská organizace přidá, bude li to nějaký ten odkrmený duháček, aby ve vodě vůbec něco pro rybáře bylo, musíme přijít zavčas, jinak v té vodě najdeme těžko něco, co přerostlo 20 centimetrů. Úbytek v počtu ryb na úsecích pod pstruhovými revíry je meziročně až stonásobný. V současné době však asi není jak tento osud řek nějak rychle zvrátit. Nikdo není totiž schopen vracet ty druhy ryb, které se z toku vytrácejí, natož jejich počty. V podstatě jediná dobře obchodovatelná ryba je v současnosti kapr a v určitém rozsahu i ta ryba, kterou lze v uzavřených chovech a pod elektrikou vypěstovat pomocí krmných granulí. Jako rybáři uděláme nanejvýše nějaké to populistické opatření, třeba že zvedneme míru pro lipana, ale co tím docílíme, prostě nic. Navíc, copak lipan, kdyby se podařilo zvrátit tu hlavní příčinu, proč už nemáme generační rybu, bylo by to jednoduché, je to ryba krátkověká a pokud by bylo dost generačních ryb, byly by brzy lipanů plné řeky. Horší to je ovšem s rybami středněvěkými a dlouhověkými. Pokud naše řeky začínají trpět nedostatkem generačních ryb těchto druhů, tak můžeme mít pěkně nahnáno. Nynější stav rybích populací na našich tocích je ve větším nebezpečí, než býval kdykoli dříve a to i za časů častých otrav. Tehdy sice přišla řeka o většinu života, ale stále tu byla nějaká zásoba generační ryby, která se o budoucí život ve vodě postarala, a ještě tu byl rybářský svaz, který se na obnově života mohl účinně podílet. Abych nyní vše trochu nějak shrnul. Tam, kde ještě na dně nejsme, patrně brzy budeme. Když bych měl opomenout většinu negativních faktorů, které nám život ve vodách ničí, zbývá tu to nejhorší a tím je nebývale velký predační tlak. Ze všeho je pro nás patrně jako predátor nejhorší asi vydra říční. S vydrou bylo těžké pořízení. Na vodách pstruhových, speciálně na malých tocích a chovných potocích, dokázala zničit populaci lipana prakticky meziročně. U vydry je nejhorší to, že ji tak jako nám chutnají nejvíce ty nejušlechtilejší ryby. Pud zabijáka ji vede k tomu, že likviduje ryby od největších jedinců, takže na rozdíl třeba od predátorů z ptačí říše, nám nejprve zlikviduje generační materiál a učiní tak z řeky neplodného mrzáka. Tam kde se usadí, paralyzuje prakticky veškerý život kolem vody a likviduje postupně vše co je z masa a krve. Když zničí vše, prostě se přemístí, je takovou zajímavostí, že žere i ropuchy, ze kterých dovede stáhnout bradavičnatou kůži. Kdo se pohybujeme kolem vody, vnímáme to jasně, zmizeli obojživelníci plazi i ondatry a občas se dozvíme, že vydra zlikvidovala tu a tam i ve vesnici v zoufalství nějakou slepici. Inu trávu se asi nikdy žrát nenaučí a naše malé říčky ji stále sytit nedokáží. Pokud se nezmění legislativa, čekají nás v brzké budoucnosti i velké řeky bez některých druhů ryb. A abych vše ukončil pohádkově, tak běda princezně, kterou by někdo proměnil v žábu. Než by přišel hezký princ, aby ji osvobodil, hrozilo by ji vážné nebezpečí, že bude sežrána vydrou.

Hospodář MO Králíky Vidrma Jiří

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář