prezentace králických rybářů

FENOMÉN VYDRA ŘÍČNÍ

Dlouho jsem váhal s napsáním tohoto článku. Je opravdu těžké zachovat k některým skutečnostem úplnou lhostejnost.

Po sametové revoluci jsme mnozí funkcionáři rybářského svazu věřili v to, že na našem poli se změní hodně věcí - rozhodně k lepšímu. Předpokládali jsme, že skončí diktát od zeleného stolu, navíc se stranickým podtextem. Bohužel jedna zelená vystřídala nenápadně druhou zelenou a v mnoha ohledech jsme na tom ne zrovna nejlépe.

Podívejme se teď na určitou skutečnost okem úplného laika, pouhého milovníka přírody. Pokud jsme například v neděli vyrazili s rodinou kamkoliv v našem kraji na výlet, zastavili se a tady podotýkám na kterémkoliv mostě nad řekou, při pohledu dolů do vody, tam byl vždy k vidění nějaký život. Zřejmé je, že laik okem nepoznal, co to tam v té vodě vlastně plave za druhy ryb, ale nějaká živá ryba tam k vidění pokaždé byla. Bylo jedno, zda jsme hleděli do podhorské říčky, kde plaval jen pstruh a lipan, nebo po toku trochu níže, kde se k těmto dvěma druhům přidaly i další, jako tloušť, proudník, plotice či ostroretka nebo parma. Dnes tam neplave vůbec nic! Prostě žádná ryba tam k vidění není! Co se tedy vlastně stalo, že říčky, jako třeba Tichá Orlice či Moravská Sázava, Divoká Orlice, Březná, Krupá, jsou na mnoha kilometrech svého toku naprosto bez života? Vybral jsem tyto toky jen namátkou, jelikož v nich žila spousta různých druhů ryb. Najednou je máme všechny pryč. Neobstál tu v konkurenci s „něčím“ bohužel ani jediný rybí druh. Byl bych velice rád, kdybychom zde mohli najít jedince pohlavně dospělé a to v počtu, který by na daném toku zaručoval alespoň minimální reprodukci.

Pokusme se zauvažovat o tom, co se za posledních asi osm let, tak radikálně změnilo.  Do našich vod vstoupilo „něco“, co způsobilo razantní pokles výskytu všech rybích druhů co do počtu i velikosti a u některých druhů i jejich úplné vymizení.

Vezměme nejprve v úvahu zemědělství. Do našich vod by nám z polí mohly přitékat třeba škodlivé splachy, ale tento resort nám škody nedělá. Jsem si jistý, že naši zemědělci v současné době nepoužívají žádné takové prostředky, které by nám zlikvidovali většinu života ve vodě, takřka do nuly. Průmyslové odpady na tom vinu též nemají, protože v některých sledovaných úsecích prostě jakákoliv průmyslová výroba chybí. Navíc každá výroba, ať už čehokoli, má dnes svoji vlastní čističku odpadních vod a z té ještě často jde přečištěná voda přes další městkou, nebo obecní čističku. Že by problém byly ty čističky, jenž tu dříve v takovém rozsahu nebyly? Ano, jsou problém pro rybí osádku, ale ne ten hlavní. Jejich provozem přišel tok o spousty organických zbytků sloužících dříve přímo jako potrava ryb, či v sedimentech jako obrovské líhně larev pakomára. Dnes tyto organické zbytky, nebo chcete-li nečistoty, čistička odpadních vod filtruje. Díky tomuto faktoru je voda takříkajíc hladovější. Ryb se v řece uživí na stejném úseku o něco méně. Vliv těchto nových skutečností není ale takový, aby se například v podhorské říčce daná skutečnost projevila na úbytku druhového zastoupení v takové míře!

A teď se tedy blížíme patrně k jádru celého problému s rybí osádkou. Co je v přírodě tedy zásadně jinak? Zbývá nám faktor poslední a tím je predační tlak. Vezměme tedy predátora prvního, kterým je člověk - rybář. V posledních letech nám nijak razantně nenarůstá členská základna, není vyšší ani úlovkovost ryb na rybářských revírech. Rybáře spíše omezujeme naší prováděcí vyhláškou. A to jak počtem vycházek na vodách pstruhových, počtem ryb které si může lovící přisvojit, tak i různými omezeními na vodách mimopstruhových, co do druhů ulovených ryb i jejich hmotností. Další omezení jsou i v souvislosti s rybolovnými způsoby. A co je hlavní, největší zájem a tlak ze strany rybářů je soustředěn především na lov kapra. Kapr je v našem případě rybou vyskytující se hlavně ve stojatých vodách, pokud ovšem opomeneme naše větší toky a nížinné úseky, kde je tomu jinak. Rybářský svaz zvyšuje neustále počty ryb, které do volných vod vysazuje a nebýt této činnosti, znali bychom některé druhy, jako je třeba jelec jesen nebo mník asi už jen z obrázků. Velmi rychle mizí donedávna, někde hojně zastoupené rybí druhy jako například vranka obecná, mřenka mramorovaná nebo v některých úsecích také ještě nedávno četný rak říční. Shrneme-li předchozí informace, zjistíme, že tekoucí vody rybářským tlakem určitě netrpí.

Zbývají tedy jiní tvorové než člověk, kteří jsou na vrcholu potravního řetězce a živí se převážně rybami, nebo podíl ryb je v jejich potravě nezanedbatelnou složkou. Tady jsme patrně onen hřebík uhodili na hlavičku. Proberme si je jednoho po druhém. Ledňáček, živí se jen drobnou rybkou, pokud se nám ryby v toku přirozeně třou, mívá potravy dostatek a žádné velké nebezpečí v současné době nepředstavuje. Jeho přemnožení nehrozí, naopak jeho výskyt díky současnému nedostatku potravy je v podhorských úsecích čím dál tím sporadičtější. Čáp černý, dokáže sice ulovit i větší rybu, než výše zmiňovaný ledňáček, ovšem vyskytuje se v naší krajině řídce. Vodu proloví jen tam, kde dovede zabrodit, takže čáp černý tou největší pohromou také není. Kormorán tu problémem sice je, ale týká se spíše středních a větších toků. Je problémem i mělkých stojatých vod. Jeho strategie lovu v hejnech je úspěšná především na středních a velkých tocích. Volavka nám nejvíce škody napáchá v období tření ryb. V této době se nám ryby soustředí v proudných mělčinách. Volavka též spoustu ryb svým zobákem poškodí, ale její slabinou je, že proloví jen ty části říček, kde dovede zabrodit, stejně jako již zmiňovaný čáp. Pokud máme krutou zimu hodně volavek i umrzne. Volavka sice dokázala být výrazným činitelem ve snížení stavu ryb na malých říčkách a chovných potocích, ale takzvaně vybílit řeky až na dnešní stavy, to prostě nedokáže.

A teď již asi to nejhorší, co naše vody mohlo v posledních letech potkat a to je jednoznačně vydra říční. Tento predátor je vybaven těmi nejlepšími zbraněmi, jaké jen lovec ryb může ve svém arsenálu mít. Dovede, prolovit  od mělkých úseků řeky až po hluboké tůně a její receptory ji jednoznačně dovedou říci, zda se ryba v toku vyskytuje či nikoliv. Vraťme se trochu do historie, kdy tu tento živočich žil a jaké měl, ke svému životu, podmínky. Také nesmíme a to je velmi důležité, opomenout, co jeho výskyt a stavy v přírodě regulovalo. Říční systémy se spletí odstavených ramen byly úplně něčím jiným, než soustavou regulovaných toků tak, jak je vnímáme a známe z dnešního pohledu. V té době to byla doslova jedna obrovská rybí líheň. Kdo z nás pamatuje ještě nějaké úseky řek před regulací, potvrdí mi, o kolik života jsme napřimováním toků přišli. Takže jedna věc je jistá a to, že potravní základna pro vrcholové predátory byla v dávné minulosti nesrovnatelně větší. Z významných přirozených a nezanedbatelných regulátorů počtu tohoto tvora, tu byly hlavně nemoci - vzteklina a psinka. Obě tyto nemoci musíme vnímat, jako dosti důležitý a velmi významný faktor. Dalším regulátorem byl též člověk. Zde je nutno podotknout, že s přírodou byl nesrovnatelně více spjatý než člověk dnešní. To, že naši předkové vydru hubili, jak jen to šlo, neberu tak, že oproti nám byli snad hloupější, ale naopak dobře věděli, co dělají a hlavně proč to dělají. Rybochov byl nezanedbatelnou složkou jejich vlastní existence.

   Teď se znovu vrátím na začátek a zrekapituluji, co nám navrácení vydry do přírody za posledních pár let přineslo. Pokud bych to měl říci jednou větou a velmi jednoduše tak tu nyní máme o jeden živočišný druh z rodiny savců více a z rodiny ryb asi o sedm druhů méně. Když použiji dostupné odhady o výskytu vydry, ve východních Čechách se její populace odhaduje asi na 80 kusů. Při denní spotřebě ryb kolem jednoho kilogramu a ceně ryb cca 50 Kč/kg mi při jednoduché matematice vychází roční způsobená škoda zhruba na 1.500.000 Kč. Když opomenu ony pstruhové říčky, které jsou dnes už prakticky bez života, byla by napáchaná škoda, díky ceně lososovitých ryb, několikanásobně vyšší. Pokud bych přidal další větu, tak ekonomické škody jsou značné a ekologické přímo katastrofální a prakticky nevratné. Abych to uvedl na správnou míru, vrátím se krátce domů na Tichou Orlici. Byla to donedávna říčka obdivovaná pro svoji druhovou bohatost a pestrost. Provádělo se tu i nemálo výzkumů rybí obsádky. Výzkum sledoval vše možné. Dnes se nebádá. Chybí tu totiž to základní a to je předmět bádání, přesněji řečeno původní rybí druhy ve velikostech a stáří, díky nimž by nám výzkum mohl přinést potřebné faktické a vypovídající výsledky.

Uděláme si nyní přehled o rybích druzích, statisticky ještě před pár lety běžných nebo až přemnožených, což byl třeba lipan podhorní a porovnáme vše se stavem dnešním. Lipan podhorní, nejpočetnější ryba v povodí, dnešní výskyt absolutní nula. Pstruh potoční, druhá nejpočetnější ryba, výskyt jedinců větších dvaceti centimetrů je závislý na umělém chovu a vysazení. Počet jedinců mimo lovnou sezónu rybářů je u ryb nad dvacet centimetrů taktéž skoro nula. Mník jednovousý, mimochodem donedávna nebyly vzácností kusy nad šedesát pět centimetrů délky, nyní absolutní nula. Ostroretka stěhovavá, i když dříve hojná, je nyní taktéž na stavu nula. Jelec tloušť ne velmi četný, nyní nula, stejně tak plotice obecná, či hrouzek. Nebudu ani jmenovat chráněné živočichy, kterých bylo v povodí hodně, včetně raka. Ještě před třemi lety, kdyby byl požadavek někam dodat raka, nebyl by problém v řádu tisíce kusů. Dnešní stav na hlavním toku nula, možná některý jedinec přežívá ještě v nějaké vlásence. Mimo ryb jediné, co se z chráněných živočišných druhů před vydrou ještě zachránilo, je díky skrytému způsobu života jeden kruhoústý a to mihule potoční. Ale ani tato se však nevyskytuje na těch místech a v takovém počtu jak jsme ji byli v nedávné minulosti zvyklí nalézat.

Radikálně se musel změnit celý způsob hospodaření na rybářských revírech a vysazování ryb do dotčených vod. Nelze už oživovat chovné potoky a vlásenky. Pokud se o to člověk pokusí, pochopí záhy, že je to úplně marný boj. Při použití jiného slovníku by člověk řekl - házení perel sviním. Jedinou a poslední možností zůstává odchov rybí násady v dobře oplocených zařízeních s funkčním elektrickým ohradníkem. Tady musím podotknout, že je možný pouze odchov těch druhů ryb, které lze produkovat za použití výkrmových granulí. Na možném soužití s vydrou je nejhorší fakt, že prvotně likviduje na toku ty největší jedince, čímž tak z řeky odstraní generační materiál. Zbaví ji tímto vlastních reprodukčních schopností a možností. Nejhůře tak dopadnou ryby a jiné vodní organismy, u kterých neexistuje umělý chov a nelze je tedy vrátit zpět. Dále vše pokračuje tak, že ve vodě nezbyde, vyjma čerstvě vysazených ryb, téměř nic. Nádherně vše můžeme zdokumentovat, pokud použijeme elektrický agregát. Přelovíme nějaký, déle nelovený odchovný potok, u kterého jsme si podle dokladů naprosto jisti bývalými hospodářskými výsledky a porovnáme vše s nalezeným stavem. Potvrdil jsem si to na chovném potoku, kde se pravidelně lovívalo kolem jednoho tisíce kusů rybí násady. A nalezený stav? Slovy jeden kus byl dostatečně výmluvným číslem. Musíme si také uvědomit, že přirozená produkce biomasy co se týče rybí osádky, je dnes v horských a podhorských říčkách tak maximálně kolem  jednoho sta kilogramů na hektar vodní plochy a při spotřebě vydry okolo jednoho kilogramu ryb denně si lehce spočítáme, jakou paseku udělá taková vydří rodina a na jakou dobu jí rybí zásoba na toku vydrží. Pro laika je asi též důležité vědět, že třeba pstruh potoční, pokud má plodit další potomstvo, musí být tak čtyřletý. Dále musíme vzít v potaz, že z ryb, které vydra pozabíjí, neslouží jí celé jako potrava, ale vyžírá pouze ty chutnější části.

Jsem sice jen člověk, všímající si převážně rybích osádek, nemohu ovšem přehlédnout i další negativní faktory při procházkách kolem vody. Není to tak dlouho, kdy se v našich sdělovacích prostředcích rozpoutávala hysterie kolem ničení žab. Stačilo, aby někde pár žab pomlela vodní elektrárna, nebo jich pár ukončilo svůj život pod koly aut a byla tu aféra jako hrom. Že jich vydry vyhubily následně tisíce, o tom se už nemluví. A i když v jarním období pár žabiček někde uvidíme, následně nakladená vajíčka už prakticky nenajdeme. Vydry se naučily žrát i ropuchy, stáhnou si je před požitím z kůže, kterou pak následně můžeme objevit. Z okolí říček mizí šmahem i užovky a prakticky zmizela i ondatra. Pokud je člověk u vody často, začne si celou skládanku dávat dohromady.

Co dodat na závěr? Asi to, že pokud chce někdo vracet, po dvou stech letech, vydru zpět do přírody, tak než to učiní, měl by nejprve vrátit vše, co s tím souvisí také o dvě stě let zpátky. Pak též zvážit, zda nevrátit i vzteklinu a psinku, to aby tu byl nějaký přirozený regulátor jako kdysi, nebo v nějaké omezené míře nezařídit i prach a broky, aby to bylo trochu lidštější. Potom, pokud mu nejde jenom o sebezviditelnění nebo o kupčení s něčím, nechť to s klidným svědomím činí. Ještě bych rád uvedl, že vydra za svůj úděl vlastně nemůže. Něčím se živit musí a žrát trávu, které je na rozdíl od ryb dost, se asi nenaučí. Dostala se do podmínek, ve kterých patrně ani dobře přežívat nemůže a nezbývá jí tak nic jiného, než pomalu postupovat po toku dolů tam, kde ještě nějaká potrava je a vydržet dokud to půjde. Dnes ale ani ty největší řeky na tom nejsou s rybnatostí ideálně. Stačí se podívat na Labe a jeho donedávna nepočetnější rybu – cejna, jehož početní stav nám také nepěkně ubývá. Ani to nechci dál rozebírat. Těm, kteří se o život ve vodě starají, je úplně k ničemu vyčíslit ekonomické škody a dostat za tyto škody finanční náhradu, když za peníze většinu z onoho ztraceného nahradit nelze. Jednoduše není jak. Někdo by měl zhodnotit skutečně vzniklé škody, především ekologické, vyvodit ze všeho také příslušná opatření tak, aby se podobné přehmaty nemohly někdy v budoucnu opakovat. Těžko lze před generací, jež přijde po nás, jakkoliv ospravedlnit, že návratem jednoho živočicha byla vyhubena spousta dalších a že některé, donedávna běžné tvory, budou lidé znát jen z obrázků, nebo v dobrém případě z akvária v zoologické zahradě. 

Vidrma Jiří, hospodář ČRS,z.s. MO Králíky

Foto: Darebný Jiří, Čáp Jiří, Tvarůžek Jan, Šimeček Karel, Tichá Lucie, Chovzvirat, Deník.cz, Hobby.cz, ČTK, Profimedia.cz, Bartoš Jiří